V sobotu 10.6. se ve slovinské Ptuji (kousek od Mariboru) konalo mezinárodní pětiutkání dorostenců z ČE, Polska, Maďarska, Slovinska a Slovenska. Do reprezentace jsem se nominoval výkony na steeplu i 1500ce. Abych pošetřil koleno, rozhodl jsem se s trenérem, že zkusím potrápit Filipa Toula na hladké trati.
Nakonec se ukázalo, že to nebylo šťastné rozhodnutí. Z takticky běženého závodu jsem i po mohutném finiši nezvládl vydolovat lepší než 5té místo, navíc Dan si na steeplu udělal osobák, čímž mě vyšoupnul z nominace na EYOF.
Pro nominaci na MČR, mezistátko i EYOF jsem potřeboval zaběhnout limit na steeplu. Problém je, že jsem letos ještě neměl šanci jej běžet, takže mistrovství PK v překážkových bězích byla jediná a poslední šance.
V neděli, po žhavém letním dni, jsem se postavil na strat 2000m SC. Nikoho na pace jsem neměl, takže to byla taková atletická časovka. Závod i čas jsem si pohlídal, i když tedy v cíli jsem byl pěkně vyfluslej.
Výsledný čas: 5:49,14 – loňský osobák jsem tedy nepokořil, ale i tak to stačilo na průběžné první místo evropských dorosteneckých tabulek.
Rozběháme Česko slavilo 10 let a při té příležitosti Johny uspořádal opulentní závod se zázemím v Plzeňském pivovaru.
Taťka potrénoval a poslal tam jednu rychlou 5ku v čase 20:59.
Plzeň si každoročně volí sportovce roku a to i v mládežnických kategoriích. Loňské prvenství jsem neobhájil, ale s prázdnou jsem z radnice přece jen neodešel. Mé šprtství se konečně vyplatilo – získal jsem Cenu rektora ZČU za dokonalé skloubení sportovních a studijních aktivit. Vlastně ani nevím, co z mých vytrvaleckých disciplín mělo pro rozhodování poroty větší váhu – mistrák na steeplu, 3km, crosu nebo skóre 1.0, které se mi na vysvědčeních opakuje už od základky 🙂
Jarní příprava letos probíhala v zahraničí. Do italského Melaga jsme vyrazili s celou škodovácko/stříbrskou skupinou (a hrošicí) a 10 dní si užívali vyšší nadmořskou výšku, sníh a běhání v drsných podmínkách.
Vrchol letošní halové sezóny mě zastihl značně nepřipraveného. Od září jsem se potýkal s bolestí kolene, odpočinek ani RHC moc nezabírala. Teprve když jsem dostal termín na operaci menisku, koleno se leklo a připustilo, že by se do mě nějaký malý trénink vešel. Po domluvě s trenérem jsme se rozhodli, že nebudeme házet flintu do žita a na zimní soustředění do Jablonce jsem s týmem odjel. První dva tréninky jsem zvládl a tak jsem si troufnul nastoupit na kvalifikační závod na 3000m, kde jsem s jazykem na vestě zaběhnul kvalifikační limit. Protože koleno i nadále neprotestovalo, rozhodl jsem se v následujících 14 dnech trochu něco naběhat, aby to v Ostravě na gigantu nebyla taková ostuda.
Nakonec jsme běžel jeden z nejhezčích závodů své kariéry. Neuvěřitelně vyrovnaný souboj, kde se na prvních místech vystřídalo snad 6 běžců, mě neskutečně bavil. Opravdu se závodilo, počáteční lehké tempo se na posledních 600m zvrhlo takřka ve sprint a ve finiši jsem mohl prodat veškeré své taktické znalosti. I když mě nakonec v cílové rovince Dan Marák vyškolil z pravidla „buď vzadu neviditelnej, na cílovce to narvi a než zareagují, jsi vítěz“, jsem ze stříbrné madaile a nového osobáku šťastný jako blecha. Potvrdil jsem si, že nejsem úplná lama a že i když jsem za poslední čtvrtrok víc kilometrů naplaval než naběhal, v bazénu a posilce se dá nějaká výkonnost udržet. A znovu mám radost ze závodění a těším se na krosovou a dráhovou sezónu.
Brácha melmení, taťka je za zenitem a tak musím atletickou čest rodiny zachraňovat já. V hale Otakara Jandery v Praze se tuto neděli konaly krajské závody, takže jsem měla možnost si zazávodit i s Aničkou Cvrčků, která reprezentovala Stříbro. S výsledky jsem nadmíru spokojená. Na 60m překážek jsem doběhla druhá v rozběhu ve svém osobáku – 11.98 sec. (12. místo z 28 závodnic). Ve skoku vysokém rovněž osobáček – 130 cm (8. místo z 16 závodnic). Ve štafetě 4 x 200m jsme pak s holkama vybojovaly 6. místo (12 štafet).
Zima sice není moc přesvědčivá, v nížinách je spíše bláto, ale na horách se nějaký sníh nachází, a tak každý volný víkend vyrážíme do bílé stopy. S Cvrčky do Perninku, s taťkou pak na Šumavu a dokonce jsme jednou vytáhli i ségru lenošku, která místo běžek raději sjezduje.
To jak čas letí, se nepozná jen na odlesku taťkovy pleše či šedivosti jeho vousů, ale rodiče mi to připomínají i svíčkami na narozeninovém dortu. Je to tak – 17 let a za rok už to bude „řidičáková“ oslava.
Oslavovali jsme tradičně v KL, dort mi upekla babička a jako dárek jsem dostal své první vysněné Fénixy (Gamin Fenix 7X)
