Známé pravidlo inline bruslení říká – nikdy nesjížděj kopec jako hovado, když nevíš, co je za zatáčkou. A je li za zatáčkou štěrk, tak padej šikovně.
Pravidlo dvě jsem splnil – nebylo to na sádru ani na šití. Ale tlamu jsem si rozbil pořádně. Prosím vás – nikdy nesjíždějte Silván na inlinech v plné rychlosti. Ta paní co mě sbírala od ní ze zahrady říkala, že jsem letos už pátej 🙂
Letošní dráhové MČR se konalo v Praze na Julisce. I když jsem původně koketoval s myšlenkou dvoustartu, absence zaběhnutého závodu na 3km a nutnost soustředit se na limit na steeplu mi volbu zjednodušil – půjdu jenom 2000SC a pokusím se podrtit Dana.
Trénink ani přípravu jsem nepodcenil, ale počasí se proti mě spiklo. Parní letní den prokládaný bouřkami. Pět minut před mým rozběhem začaly padat kroupy 🙁
Čas 5:54,04 byl daleko za potřebným „EYOF entry časem“, navíc Dan pošetřil síly a zaslouženě si doběhnul pro mistrovský titul. Takže z letošního gigantu si vezu pouze stříbro.
Babička dneska slaví 70 let. Brácha si někde běhá, tak jsem se musela zhostit čepování piva já. Taťka mě to naučil, a tak jsem mohla v hasičárně obsluhovat všechny hosty. Přijeli kluci z Větřní a tetičky a strejdové z Lípy. Taky teta z Prahy, babi kočičí a přišli i místní.
Poseděli jsme až do půlnoci a hudbu nám obstaral pan Šimr s kytarou a klávesami.
V sobotu 10.6. se ve slovinské Ptuji (kousek od Mariboru) konalo mezinárodní pětiutkání dorostenců z ČE, Polska, Maďarska, Slovinska a Slovenska. Do reprezentace jsem se nominoval výkony na steeplu i 1500ce. Abych pošetřil koleno, rozhodl jsem se s trenérem, že zkusím potrápit Filipa Toula na hladké trati.
Nakonec se ukázalo, že to nebylo šťastné rozhodnutí. Z takticky běženého závodu jsem i po mohutném finiši nezvládl vydolovat lepší než 5té místo, navíc Dan si na steeplu udělal osobák, čímž mě vyšoupnul z nominace na EYOF.
Pro nominaci na MČR, mezistátko i EYOF jsem potřeboval zaběhnout limit na steeplu. Problém je, že jsem letos ještě neměl šanci jej běžet, takže mistrovství PK v překážkových bězích byla jediná a poslední šance.
V neděli, po žhavém letním dni, jsem se postavil na strat 2000m SC. Nikoho na pace jsem neměl, takže to byla taková atletická časovka. Závod i čas jsem si pohlídal, i když tedy v cíli jsem byl pěkně vyfluslej.
Výsledný čas: 5:49,14 – loňský osobák jsem tedy nepokořil, ale i tak to stačilo na průběžné první místo evropských dorosteneckých tabulek.
Rozběháme Česko slavilo 10 let a při té příležitosti Johny uspořádal opulentní závod se zázemím v Plzeňském pivovaru.
Taťka potrénoval a poslal tam jednu rychlou 5ku v čase 20:59.
Plzeň si každoročně volí sportovce roku a to i v mládežnických kategoriích. Loňské prvenství jsem neobhájil, ale s prázdnou jsem z radnice přece jen neodešel. Mé šprtství se konečně vyplatilo – získal jsem Cenu rektora ZČU za dokonalé skloubení sportovních a studijních aktivit. Vlastně ani nevím, co z mých vytrvaleckých disciplín mělo pro rozhodování poroty větší váhu – mistrák na steeplu, 3km, crosu nebo skóre 1.0, které se mi na vysvědčeních opakuje už od základky 🙂
Jarní příprava letos probíhala v zahraničí. Do italského Melaga jsme vyrazili s celou škodovácko/stříbrskou skupinou (a hrošicí) a 10 dní si užívali vyšší nadmořskou výšku, sníh a běhání v drsných podmínkách.
Vrchol letošní halové sezóny mě zastihl značně nepřipraveného. Od září jsem se potýkal s bolestí kolene, odpočinek ani RHC moc nezabírala. Teprve když jsem dostal termín na operaci menisku, koleno se leklo a připustilo, že by se do mě nějaký malý trénink vešel. Po domluvě s trenérem jsme se rozhodli, že nebudeme házet flintu do žita a na zimní soustředění do Jablonce jsem s týmem odjel. První dva tréninky jsem zvládl a tak jsem si troufnul nastoupit na kvalifikační závod na 3000m, kde jsem s jazykem na vestě zaběhnul kvalifikační limit. Protože koleno i nadále neprotestovalo, rozhodl jsem se v následujících 14 dnech trochu něco naběhat, aby to v Ostravě na gigantu nebyla taková ostuda.
Nakonec jsme běžel jeden z nejhezčích závodů své kariéry. Neuvěřitelně vyrovnaný souboj, kde se na prvních místech vystřídalo snad 6 běžců, mě neskutečně bavil. Opravdu se závodilo, počáteční lehké tempo se na posledních 600m zvrhlo takřka ve sprint a ve finiši jsem mohl prodat veškeré své taktické znalosti. I když mě nakonec v cílové rovince Dan Marák vyškolil z pravidla „buď vzadu neviditelnej, na cílovce to narvi a než zareagují, jsi vítěz“, jsem ze stříbrné madaile a nového osobáku šťastný jako blecha. Potvrdil jsem si, že nejsem úplná lama a že i když jsem za poslední čtvrtrok víc kilometrů naplaval než naběhal, v bazénu a posilce se dá nějaká výkonnost udržet. A znovu mám radost ze závodění a těším se na krosovou a dráhovou sezónu.